Po nekonečně dlouhé zimě konečně přišlo konečně jaro. Užívali jsme si první výlety a delší vycházky, pomalu jsme se těšili na léto a volné dny. Angi v předchozích dvou letech zdárně překonala dvě operace kolenních vazů na zadních tlapkách a odstranění mléčné žlázy - nádorky byly dle výsledků histologie nezhoubné. Beruška řádila jak zamlada a zdálo se, že všechno zlé už je konečně za námi a teď si budeme zase jen užívat v přírodě...

A pak se to stalo - NÁHLE A NEČEKANĚ - ŠOK!!! Den předtím jsme byli v lese, zlatíčko si "šmejdilo" po lese, s Darnýskem a Sárinkou vyrazili po stopě srny...prostě pohodový den. Nic nenasvědčovalo tomu, co následovalo další den...po návratu z práce vypadala Angi, že spí v košíku, ale bohužel....

Tuto hroznou zprávu jsme oznámili našim přátelům, ale na stránky, které jsem kdysi pro Angi založila, jsem prostě nemohla...Takový hloupý pocit - pak už to bude definitivní...Za těch krátkých devět let jsme dohromady byli bez sebe maximálně měsíc (jedno hárání a pár jednotlivých dní). A teď? Měsíce ubíhají a nám pořád chybí ta úžasná, skvělá a rozverná svéhlavička...Učíme se být sami a moc nám to nejde...Pořád si říkám: proč tak brzy? netrpěla? šlo by něco udělat, kdybych byla doma?

Nevím...jen doufám, že opravdu existuje psí nebe  a naše holčička tam našla Ajaxe, s kterým tak ráda polehávala na zahradě...že si tam někde hraje se svými kamarády z louky - Kantem, Orlandem a Casií, kteří nás letos také opustili tak nečekaně...a snad se k nám někdy v budoucnu vrátí v podobě jiné psí slečny...Kdo může najisto říct, že se nic takového stát nemůže? Čeká tu na ni její miska, pelíšek i hračky...